Každý z lidí se něčeho bojí. A jak prý pravil Hitchcock, nejvíce se lidé bojí toho, co nevidí. A byť je to v hororech pravda, v naší každodenní realitě tomu tak nejednou nebývá, ač by tomu tak určitě být mělo. I v našem každodenním životě, jakkoliv dnes už zase docela rozvolněném, totiž stále hrozí něco, co nevidíme, ale co je přesto potenciálně hrozivé. A tak bychom se měli bát toho, co nevidíme, tedy koronavirů. A to proto, že jsou tyto sice pouhým okem neviditelné, ale i tak by nás mohly potenciálně poškodit nebo i zabít.
O tom, že koronaviry existují, u nás musí dozajista vědět každý. Události posledních let, jež byly pandemií ovlivněné, nemohl nikdo přehlédnout, omezení byla velice patrná a bolestivá, a tak se stal tento fenomén něčím, co nás citelně ovlivnilo. A mělo by nás to ovlivňovat dodnes. Protože jsou ony koronaviry stále ještě mezi námi a nejsou na ústupu, a za to, že se proti nim dnes nebojuje tak urputně jako dřív, může jednak proočkovanost populace a jednak fakt, že se tu dnes objevuje hlavně vcelku neškodná mutace.
Jenže kdo ví, co se ještě stane. Stejně jako se změnila dřívější nebezpečná varianta v dnešní ‚přívětivější‘ omikron, se může stát, že se tu všechno zase obrátí k horšímu, že přijde další vlna pandemie a jiná, nebezpečnější mutace. A budeme tam, kde už jsme byli. A zatímco my prostí lidé s tím nic moc nenaděláme, něco se přece jenom dělat dá. Lze se v případě jakéhokoliv podezření na infikování koronavirem testovat a tím bránit riziku šíření nákazy. U sortimentu typu antigenní testy prodej neustal, a tak si je můžeme lehce pořídit i dnes. A pak se s jejich pomocí ujišťovat, že jsme v pořádku. Anebo také ne.
Podobné testy sice nezachrání ty nakažené, ale mohou pomáhat jejich okolí. Které se při rozumném chování odhalených nakažených lidí nemusí nakazit také. A čím méně tak dáme koronaviru šanci, tím spíše se ho snad jednoho dne zbavíme.